Šťastných sedm. Přesně tolik měsíců už tu žiju kousek od rovníku na západní polokouli. Čas letí hrozně rychle. A já se nacházím někde mezi tím, že se těším na Česko a na rodinu a tím, že si ani nedokážu představit to tu všechno opustit. Ono když si za těch několik měsíců vytvoříte pouto s místem kde žijete, s kulturou, s rodinami a hlavně s kamarády (s některými se třeba už nikdy neuvidíte), je pomyšlení na návrat do reality (kor když vás čeká maturita atd.) opravdu těžké.
Říká se, že rok na výměnně vás změní, a já myslím že jsem se taky v něčem změnila, jen nedokážu říct v čem, protože jsem sama se sebou 24/7 a tak ty změny zatím nedokážu nijak identifikovat.
Čtyři měsíce do návratu zní jako hrozně krátká doba (teda, podle mých rodičů je to ještě hrozně dlouho), ale já mám ještě spoustu plánů, co tu chci všechno (za)žít. Výlet do Amazonského pralesa, československý meeting v Santa Martě (u karibského moře), latinský diskotéky, pořádně se opálit do zásoby, užít si chození jen v tričku, charitativní dobrovolnictví, udělat si certifikát s angličtiny FCE, vypilovat španělštinu na úroveň B2….. No je toho strašně moc, a já doufám, že většina z těchto věcí se mi podaří.
A teď už k měsíci únoru. Za únor se toho vlastně zas tak moc neodehrálo. Nebo odehrálo, ale to jsou soukromé věci, které vám sem vypisovat nebudu :D.
S druhou rodinkou si zvykám, máme docela dobrý vztah, ale skoro nic spolu neděláme, takže je vídám akorát doma. Naopak první rodinka je pořád aktivní a zvou mě na výlety nebo rodinné meetingy.
Hned z začátku února jsme byli na výletě v městě Popayán. Je to zhruba 2,5 hodiny od Cali, a má krásně historické centrum. Přezdívá se mu ‚bílé město‚ protože budovy v centru jsou skoro všechny bílé.
Co se rotary týče, náš rotary club navštívil zhruba před třemi týdny guvernér districtu.
Ve škole mám teď hodně volna (maturitní ročník! 
) ale když už tam teda někdy jdu, všechno se točí kolem závěrečného maturitního ceremoníalu a party (něco jako u nás maturitní ples). Například vybíráme peníze tím, že se koná Bake and Sale day, kdy prodáváme pizzu, donuty, waffle a další dobroty, které ve škole normálně nenajdete, mladším ročníkům.
Taky jsme dělali kompost, což byla docela sranda (pro mě, protože já měla za úkol fotit. )
Moje školní rána jsou teď tak milionkrát lepší, protože mě vozí host mamka autem a tak můžu vstávat o hodinu později než předtím, v 6:30, a nemusím se mačkat v miniautobuse. Do školy sice přijíždím ‚pozdě‘ ale nikomu to nevadí (výhody výměnného studenta). A ty ranní výhledy taky stojí ta to.
S kamarády samozřejmě taky trávím hodně času. Byli jsme v zábavním parku, oslavili jsme 18 let mojí belgické kamarádky Hjentse, chodili na jídlo a na ‚parche‘ (něco jako domácí party) a nebo se procházeli po staré části města.
Toť vše z února, užívejte přicházející jaro a já si tu zatím užiju těch nekončících 30 stupňů 
Další články od Terezy
